Bylo snad jediným štěstím pro naši obec, že v těchto těžkých dobách ležela blízko lesů, do nichž se obyvatelé mohli v nebezpečný čas uchýlit i s domácími zvířaty žoldnéřské oddíly málokdy odvažovaly. Asi jen pro tuto přirozenou ochranu. Do hlubokých a neznámých hvozdů se totiž žoldnéřské oddíly málokdy odvažovaly.Asi jen pro tuto přirozenou ochranu přečkala Višňová třicetiletou válku sice se ztrátami, ale přece jen lépe než jiné obce v okolí. Stačí třeba jen srovnání s větším a pro výnosy zámožnějším Obořištěm. Berní rula uvádí r. 1653 asi tedy pět let po skončení války v obou obcích tyto stavy lidí a dobytka:

 

Tato čísla [v Obořišti kromě toho 2 grunty pusté) byla podmíněna tím, že Višňová ležela stranou od hlavní komunikace a svým obyva­telům dávala možnost uchýlit se v čas potřeby do lesů. Naproti tomu Obořištěm procházela vojensky významná strakonická silnice a jeho obyvatelé měli v poměrně otevřené krajině menší možnost k útěku.Ale radost na tím, že skončila tak dlouhá a krutá válka, rychle vyprchali!, když o poddané začala "pečovat" vrchnost. Zvyšované roboty ú neúnosné kontribuce vedly nejednou k hladu, zvláště došlo li k neúrodě. A s hladem se nerozlučně plížily jako přízrak epidemické nemoci zvláště obávaný mor. Velká morová rána, která zuřila v Čechách v letech 1.679­1.680, zasáhla asi i Višňovou. Šlo o epidemii, kterou zavlékla turecká vojska z Orientu do Uher; odtud se pak šířila přes Rakousko do Čech. Kdežto jižní Čechy zůstaly tehdy pro přísná bezpečnostní opatření českokrumlovské vrchnosti [zákaz pohybu lidí, zákaz prodeje starého šatstva, omezení korespondence) poměrně uchráněny, zachvátil mor brzy Prahu a odtud se šířil na různé strany.

     Na podzim [16. září 1680) podával hejtman na Orlíku své vrchností do Českého Krumlova zprávu o tom, že se morová nákaza od severu blíží k orlickému panství: již je zasažen Milín, Vrančice, Palivo, Radětice, Ostrov [dnes část obce Kožlí, 9,5 km na jihovýchod od Březnice),v Březnici prý již zemřelo okolo 300 lidí a denně umírá dále 8-9 lidí, v Příbrami [kam nákazu přinesli zbožní poutníci svatohorští) zahynulo přes 400 lidi... A poněvadž mor tehdy zasáhl i Dobříš a Obořiště, je nepravděpodobné, že se Višňové vyhnul, ač li se ovšem zdejší lidé neuchýlili včas do lesů a vyhnuli se tak styku s okolním obyvatelstvem. Ale jestliže se Višňovští uvarovali této epidemie, při níž jen v Praze zahynulo asi 32.000 lidí a v celých Čechách okolo 100.000 lidí, sotva je minula některá další. Svědčí o tom dodnes kamenný morový kříž, který tu byl vztyčen okolo roku 1713, stojící dosud před kostelem. Právě tehdy došlo k nové veliké morové ráně, při níž prý jen v Praze zahynulo od 1. července do 20. listopadu 35.367 lidí. K nemocen a bezohlednému vydírání obyvatelstva se strany vrch­nosti přistoupil i útisk duchovní. Ale přes všechny patenty proti nekatolí­kům zůstávalo na konci 17. a na počátku 18. století ve farnosti dobříšské a svatopolské, k nimž tehdy Višňová střídavě patřila, snad nejvyšší pro­cento "nekajících a kacířů z celého Berounského kraje. Ještě r. 1740 po i mnoha letech důkladné práce jesuitských misionářů stěžoval si svatopolský farář P. František Kocourek na své [mimo jiné i na višňovské farníky, že prý u nich zabavil jesuitský misionář P. Krausánek přes 600 nekatolických knih. Nejvíce jsou prý z takového kacířství podezřelí vesničtí rychtáři. P. Kocourek proto povolal 13. září 1740 na svou faru dušnického rychtáře Jakuba Pražáka, drevnického rychtáře Matěje Černého, druhlického rychtáře Václava Waiterse, svatopolského rychtáře Víta Plavreče a višňovského rychtáře Václava Slabihoudka a "hněvivými slovy jak sám píše je přesvědčil o jediné samospasitelnosti apoštolské římské viry Příběh,který se odehrál 13. září 1740 na svatopolské faře, podává jen malé svědectví o lidovém odporu proti světské a duchovní vrchnosti a o jeho zdrojích o kacířských knihách. Tyto knihy by ovšem bývaly sotva našly mezi lidem takový ohlas, kdyby sama vrchnost pro to nepři­pravila půdu bezohledným vykořisťováním a útiskem. 

    Roboty přesahovaly únosnou mez, když Mansfeldové začali v polovině 18. století budovat nákladný dobříšský zámek. Jeho stavba stála je prý celé panství horaž­ďovické. A když přinášela oběti vrchnost, oč více se žádalo od poddaných. Vždyť v této době se rozšířilo po Čechách pověstné tehdy úsloví: Dobříš, odříš Velký rozruch v širokém okolí a dokonce i u císařského dvora způsobil také nelidský postup knížete Mansfelda právě na dobříšském panství. Kníže a jeho úředníci se zde dopouštěli na poddaných úplných zvěrstev: ubili k smrti karabáčem několik mužů, týrali těhotné ženy a užívali po středověkém způsobu rafinovaných mučidel. Úředníci i Mansfeld byli potrestáni podle zásad feudální justice: úředníci mírným vězením, kníže pokutou a dočasnou ztrátou správy statků.. Ostudné poměry na dobříšském panství, které jsou známy podrobně proto, že se jimi zabývala zvláštní komise, vedly podobně jak) na jiných místech k vyčerpání obyvatelstva, nemocem a konečně r.1775 v mnoha krajích i k velkému selskému povstání. Vedly však také konečně I, státním reformám v smyslu osvícenského absolutismu, jehož představitelem se stal císař Josef II. (1780-1790). R. 1781 bylo zrušeno nevolnictví a státním zásahem byly sníženy roboty. Ve Višňové, kde žilo v druhé polovině 18. století 23 osedlých, měli 3 rolníci povinnost robotovat svými potahy 3 dny v týdnu, 11 chalupníku a domkářů bylo povinno odpracovat týdně 1 a 1/2 dne ruční roboty. Okolo poloviny 18. století bylo vrchnostem nařízeno postavit školu v každé vesnici, v níž byl kostel.